top of page
  • Obrázek autoraehlersdanlos

Impostor syndrom a postižení?

Aktualizováno: 27. 3.

Co je impostor syndrom? Wikipedie uvádí, že "Impostor syndrom, (také jako fenomén podvodníka či impostorism), je psychologický jev, při kterém jednotlivec pochybuje o svých dovednostech, talentu nebo úspěších a má přetrvávající vnitřní strach z toho, že bude odhalen jako podvodník. Navzdory jasným důkazům o jejich kompetenci ti, kteří tento syndrom zažívají, nevěří, že si zaslouží svůj úspěch nebo štěstí.". Jedná se tedy zjednodušeně o stav, kdy má člověk pocit, že je někde, kam ve skutečnosti nepatří anebo že se mu dostává ocenění, které mu nenáleží. Člověk s "impostor syndromem" se prostě cítí jako podvodník.


Téma impostor syndromu začalo být poměrně známé a trendy především v posledních pár letech (spolu s některými dalšími termíny označující jevy související s psychickým rozpoložením). Mluví o něm influenceři a další tvůrci obsahu, existují o něm knížky anebo třeba i skupiny na sociálních sítích. Objevují se i různí osobní kouči, kteří se vyloženě specializují na téma impostor syndromu. Nicméně impostor syndrom je nejčastěji a ve většině případů spojován se studiem, prací a koníčky - třeba když má někdo pocit, že si své pracovní místo nezasloužil, zpochybňuje své schopnosti a dovednosti a nechce o své práci mluvit a své služby propagovat ze strachu, že ve skutečnosti není dostatečně dobrý a že bude "vyoutován" jako podvodník.


Jak tedy impostor syndrom souvisí s postižením? Jedním z příkladů může být to, když i po diagnostice zpochybňujete svou poruchu a své potíže a máte strach, že jste "podvodníkem" v tom smyslu, že co když doopravdy nemáte žádné postižení. Je to asi nejčastější situace, která se v souvislosti s impostor syndromem u lidí s postižením probírá. Pravděpodobně vzniká v situaci, kdy člověk prochází velkou částí života bez diagnózy (či bez správné diagnózy) a setkává se s častým znevažováním svých potíží (například: "Nic ti není, jsi jen přecitlivělý/á." anebo "Ta bolest se ti jenom zdá, vždyť tě nemá co bolet."), což má daný člověk za ty roky tak vžité a internalizované, že cyklus sebe-zpochybňování anebo třeba strachu, že co když je ve skutečnosti "podvodníkem", nepřestává ani po obdržení diagnózy. To může člověka ovlivňovat v různých ohledech: může se bát říct si o pomoc anebo může razantně odmítat pomoc, ač ji potřebuje. Může mít také strach o své diagnóze otevřeně mluvit anebo zvyšovat povědomí, i když je to třeba něco, čemu by se rád věnoval, kdyby nezápasil s pocity, že do komunity postižených nepatří.


To ale zdaleka není jedinou objevující se situací v diskuzích o impostor syndromu u lidí s postižením. Jedná se třeba o již zmiňovanou klasiku - pocit, že jsme si nezasloužili titul ve škole anebo dobrou práci. Na rozdíl od lidí, kteří s postižením nežijí, mají ale lidé s postižením pocit, že si tyto úspěchy nezasloužili například ze strachu, že co když nejsou kvůli svému postižení tak dobří a výkonní jako jejich vrstevníci... a při ujištění ze strany ostatních, že opravdu jsou experty ve svém oboru, mají strach, že co když je k nim jejich okolí jen příliš shovívavé kvůli jejich postižení. Může se jednat také o situaci, kdy je člověk perfekcionista a nakládá si na sebe moc práce a zodpovědnosti, protože ze sebe nikdy nemá dobrý pocit, nevnímá své úspěchy, má pocit, že musí sobě či ostatním něco dokazovat anebo "vynahrazovat"... což nakonec může vést k tomu, že se tímto způsobem sabotuje. Třeba skrz zhoršený zdravotní stav, protože nenaslouchal svému tělu a snažil se ignorovat své potíže a potřeby. Jde také třeba o pocit, že nepatříme do komunity postižených lidí či do komunity lidí se stejnou diagnózou, aniž by měl tento pocit nějaký opravdový důvod.


Co má "běžný" impostor syndrom společného s impostor syndromem u lidí s postižením je třeba to, že oba mohou vzniknout například traumatem, přílišnou kritikou anebo také tlakem společnosti. Asi pro nikoho nebude novinkou, že se lidé v oblasti školy a práce často setkávají s přílišnou kritikou a tlakem na výkon, což může být navíc zesílené tím, že je pro nás v době internetu snazší se porovnávat (třeba s videi stylu "pětileté dítě složí Rubikovu kostku během třiceti vteřin"). Někoho by ale možná mohlo překvapit, že přílišné kritice a tlaku společnosti čelí také lidé s postižením. Někdy bývají kritizováni téměř za cokoliv (například že toho dělají málo vs. že toho dělají hodně, že nechodí dostatečně k doktorům vs. že tam chodí až moc, že své problémy určitě zveličují, protože jinak by přece nezvládli pracovat vs. že se určitě nesnaží, jinak by pracovat zvládli) a zažívají tlak nejenom na výkon, ale například tlak na to, aby se "uzdravili", aby vypadali a aby se chovali "normálně" a tak dále. S porovnáním to může být v tomto ohledu také podobné (například porovnávání se s lidmi se stejným typem postižení a co na rozdíl od nás dokážou či jaké mají a nemají potřeby).


Svůj impostor syndrome si někteří lidé s postižením spojují s takzvaným "medical gaslighting". To je termín, který zjednodušeně označuje to, když lékaři znevažují symptomy pacientů - třeba tím způsobem, že tvrdí, že se pacientovi jeho symptomy určitě jen zdají (nebo že si je dokonce vymýšlí), že se tímto způsobem chtějí jen vyhnout nějakým svým povinnostem, že jim jde jen o léky či že jsou pacientovy potíže psychického původu (ač tomu tak ve skutečnosti není). Lékař může v takové situaci vést hovor s pacientem a pokládat mu otázky takovým způsobem, že pacient nakonec sám začne zpochybňovat sám sebe od svých vzpomínek - přes současné symptomy - až po svou diagnózu. "Gaslighting" je termín označující typ manipulace, který člověka vede k tomu, že zpochybňuje své zkušenosti, vzpomínky či interpretaci reality. Někteří lidé s postižením, kteří byli dlouhodobě vystavováni například již zmiňovanému zpochybňování od zdravotníků, jsou tedy toho názoru, že jsou tyto zkušenosti právě tím, co v nich vyvolává pocit, že jsou sami určitě "podvodníky", že nejsou nemocní/postižení či "dostatečně nemocní/postižení" - a to je pak vede třeba k tomu, že se distancují od komunit lidí s postižením a že se vyhýbají aktivismu proto, že mají pocit, že je to něco, kam nepatří anebo že se izolují či že si přepracováním zhoršují svůj stav proto, že mají pocit, že nemají nárok na jakoukoliv pomoc. Je také potřeba zmínit, že se impostor syndrom a internalizovaný ableismus (v podstatě taková "sebe-diskriminace"), o kterém se zmiňujeme ve článku "O ableismu a jeho dopadech na psychiku", v některých bodech silně překrývají.


A co vlastně s impostor syndromem (spojeným s tématem postižení) pomáhá? Bohužel je většina obsahu a rad mířená především na osoby, které nežijí s postižením a témata, která s postižením nesouvisí. Někteří lidé však píší o tom, že jim v boji s jejich impostor syndromem pomohlo to, že si o tom více četli a tak se dozvěděli, že nejsou sami. Že se jedná o jev, který je bohužel poměrně častý a mnohokrát zmiňovaný, takže je možné se cítit jako podvodník, aniž bychom podvodníkem sami opravdu byli. Některým lidem pomohlo třeba také to, že si vyslechli příběh o boji s impostor syndromem od jiného člověka s postižením a byli tak schopni zaznamenat tu absurditu toho, jak se i člověk s velmi jasným a prokázaným postižením stejně dokáže obávat, že je ve skutečnosti zjednodušeně "podvodníkem". Některým lidem pomáhá také to, že se snažili identifikovat situace, které k jejich impostor syndromu přispěly (například dlouhodobé znevažování potíží) a že se pokusili sepsat seznam "důkazů", že opravdu mají nějaké postižení (například výsledky různých vyšetření, fakt, že potíže jsou přítomny už od dětství a podobně) či seznam "důkazů", že jsou opravdu kompetentní (například sepsání všech schopností a dovedností a jak dlouho na nich pracovali). Snaží se také přestat srovnávat s ostatními lidmi (ať už s lidmi s postižením anebo s lidmi bez postižení) a snaží se vždy své myšlenky odvést jiným směrem, snaží se zbavit se perfekcionismu a "overthinkingu" (přílišného přemýšlení a rozebírání věcí) a být k sobě hodnější tím způsobem, že se k sobě budeme snažit chovat tak, jak bychom se chovali ke svému kamarádovi či kamarádce s postižením či chronickým onemocněním. Některým pomáhá také to, že se svůj impostor syndrom snaží ignorovat, dělat věci tak, jako by jej neměli (například co se týče říkání si o pomoc či pacientské advokacie) a impostor syndrom po čase může zeslábnout anebo zmizet úplně - anebo alespoň nemá kontrolu nad tím, jak žijeme svůj život.

Ilustrace zebry s nápisem Impostor syndrom a postižení?

74 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page