.png)
Ač se to tak neznalému oku nemusí zdát, tento článek není 18+. "Inspirační p*rno" (v angličtině "inspiration p*rn") je poměrně nový termín, který v roce 2012 poprvé použila aktivistka za práva postižených, Stella Young.
Stella Jane Young (24.2.1982 - 6.12.2014) se narodila s vrozenou poruchou pojivové tkáně - v jejím případě se ale nejednalo o Ehlers-Danlosův syndrom, nýbrž o postižení zvané osteogenesis imperfecta (OI), které je charakterizováno například křehkostí kostí a dalších tkání. Kvůli svému postižení používala většinu svého života vozík. Byla komičkou, novinářkou a aktivistkou - a termín "inspirační p*rno" poprvé použila v online magazínu "Ramp Up" a následně ve svém TEDx Talku "I'm not your inspiration, thank you very much I Stella Young" (v překladu "Nejsem tu proto, abych byla tvojí inspirací, děkuji pěkně I Stella Young"). Daný TEDx Talk má dokonce české titulky, takže se na něj můžete podívat i v případě, že neumíte anglicky.
A co je tedy přesně to "inspirační p*rno"? Nejčastěji se jedná o využití lidí s postižením jako zdroje inspirace pro nepostižené publikum. Jedná se o takový "materiál", který objektivizuje osoby se zdravotním postižením ve prospěch nebo uspokojení osob bez zdravotního postižení. Jedná se o redukci komplexity života lidí s postiženími na pouhý zdroj inspirace. "Inspirační p*rno" je často zařazováno mezi formy ableismu.
V roce 2014 herečka s postižením, Amelia Cavallo, popsala "inspirační p*rno" jako "vizualizaci toho, jak lidé s postižením překonávají svá zdánlivě rozbitá, podprůměrná těla", aby se "nepostižená veřejnost cítila dobře ohledně svých nerozbitých, nepostižených těl".
Stella Young ve svém TEDx Talku například popisuje, jak jí v jejích patnácti letech chtěl někdo nominovat na komunitní cenu za úspěch, ačkoliv sama říká, že v té době ničeho speciálního nedosáhla, prostě jen žila svůj život jako průměrná teenagerka. Chodila do školy, občas brigádničila v kadeřnictví, které patřilo její mámě, a ve svém volném čase sledovala seriály stejně tak jako ostatní děti.
Popisuje také zkušenost, jak se jí při vyučování na škole jeden žák zeptal, kdy konečně začne s "takovou tou přednáškou". Nejprve nechápala, co myslí, ale on jí vysvětlil, že přece když někdo na vozíku přijede na školu, tak se lidé sejdou v hale a poslouchají takové to motivační, inspirativní povídání. Stella Young vypráví, že "v ten moment jí to došlo - ten kluk nikdy neviděl člověka s postižením v jiném kontextu než jen jako objekt inspirace". Vysvětluje, že ač to není vina daného dítěte, tak pro něj - a pro mnoho dalších lidí - postižení lidé nejsou učitelé, lékaři, manikérky... nejsou vnímáni jako opravdoví lidé, jen jako objekty inspirace.
Sama dodává: "I teď, jak tu sedím na pódiu, v tom mém vozíku - a vypadám, jak vypadám - tak vy pravděpodobně tak trochu čekáte, že vás budu inspirovat, že?". Pokračuje tím, že vysvětluje, že tedy publikum zklame, protože nepřichází inspirovat a motivovat, ale vysvětlit, že nám všem bylo dlouho lháno o postiženích. Že je postižení údajně ta velká špatná věc, která nás činí výjimečnými. Dle Stelly Young to ale není velká špatná věc a rozhodně nás to výjimečnými nečiní.
Popisuje, že v posledních pár letech jsme jako společnost tuto lež posunuli ještě o kus dále díky internetu, skrze sociální sítě. Že jste si například mohli všimnout fotek s nápisy jako třeba "jediným postižením v životě je špatný/negativní přístup" anebo fotky dítěte hrajícího basketbal na vozíku s nápisem "přestaň se vymlouvat".
Takových fotek s různými motivačními citáty koluje po internetu spoustu a Stella Young vysvětluje, že se jim říká "inspirační p*rno" právě proto, že deklasují jednu skupinu lidí na předmět užitku jiné skupiny lidí. V tomto případě deklasujeme postižené k užitku nepostižených lidí. Účel těchto obrázků je inspirovat, motivovat. Abyste si řekli: "No, jakkoliv to mám hrozný, mohlo by to být i horší, mohl bych být tenhle člověk.".
"Ale co když tím člověkem jste?", pokládá Stella Young řečnickou otázku publiku. Popisuje, že nedokáže spočítat, kolikrát jí zastavili na ulici cizí lidé, aby jí řekli, že je statečná nebo inspirativní. A že to bylo dlouho před tím, než její práce začala být více známou, prostě že jí nějak tak lidé gratulovali k tomu, že ráno vstala z postele a že si pamatuje své vlastní jméno. Mnohdy aniž by jí vůbec znali.
Stella Young dále popisuje, že lidé s postižením sice mívají těžší životy, ale mnoho bariér, kterým čelí, tvoří sama společnost. Dodává také, že si možná někteří lidé v publiku pomyslí "Stello, copak tě nikdy nic neinspirovalo?" a vysvětluje, že samozřejmě ano a že se od ostatních lidí s postižením učí pořád. Ale neučí se to, že má více štěstí než oni - ale třeba to, že je skvělý nápad používat kleště na grilování ke sbírání věcí, které vám upadly, anebo že je skvělé nabít si mobil z baterie elektrického vozíku. Naznačuje tedy, že postižení lidé samozřejmě mohou být opravdovou inspirací, ale v tak trochu jiných, "zdravějších" ohledech.
Vysvětluje, že chce žít ve světě, kde si například budeme cenit opravdových úspěchů lidí s postižením. A kde například dospívající dítě na střední škole nebude ani trochu překvapeno, že je jeho učitelka na vozíku.
----------------------------------------------------------------------------------
Jaké jsou tedy dopady "inspiračního p*rna" a proč jej mnoho postižených lidí nemá rádo?
- Přispívá k rozdělování "my vs. oni", hledá pouze rozdíly mezi nepostiženými a postiženými lidmi místo toho, aby ukazovalo na to, co máme společné - a že se všichni jen snažíme normálně žít.
- Zaměřuje se pouze na případné problémy, které člověku působí samotné postižení - místo toho, aby upoutalo pozornost lidí co se týče bariér ve společnosti. Snaží se někomu raději udělit pomyslnou (či opravdovou) cenu za úspěch při provádění základních úkonů - místo toho, aby obrátilo pozornost lidí na to, co se dá ve společnosti změnit, aby byly životy lidí s postižením jednodušší.
- Nachází jakési uspokojení častokrát i v situacích, které jsou vlastně poměrně smutné a bylo by potřeba je změnit (například lidé se radši budou rozplývat nad postiženým člověkem, který se snaží vstát z vozíku a pomalu jej za sebou táhnout po schodech nahoru -než aby se zaměřili na to, že by možná místo schodů měla být přítomná i rampa či výtah pro vozíky). Jedná se o romantizaci zbytečného trápení.
- Dehumanizuje osoby s postižením, obírá je o komplexnost a určitou obyčejnost. Mnozí lidé pak například nevidí průměrnou vozíčkářku jako například "tu holku od vedle, která je studentkou, chovatelkou psů a vášnivou sledovatelkou seriálů", ale jen jako "tu holku na vozíku, inspiraci, která dost možná chodí dávat motivační přednášky dětem". Lidé jsou tímto způsobem redukováni pouze na svou diagnózu a na své viditelné postižení ("inspirační p*rno" tedy navíc často vynechává existenci neviditelných postižení, přičemž ale velmi velká část postižení se řadí právě mezi neviditelná postižení).
- Vytváří to určitý tlak na osoby s postižením, aby neustále generovaly nějaký rádoby inspirativní a motivační obsah, aby "dokazovaly", že se svým postižením "bojují", aby žily "neobyčejné" a "výjimečné" životy - a tak dále.
- Na druhou stranu to zase vytváří pro mnohé velmi nízkou laťku úspěchu, kdy se jim dostává gratulací od cizích lidí za to, že se jen snaží v klidu nakoupit, přitom by jim mohlo být gratulováno například za jejich opravdu skvělé úspěchy (ať už ve škole, v práci, v oblasti koníčků, sportu, aktivismu - a tak dále).
- Ačkoliv se může jevit jako kompliment, tak má ve skutečnosti mnohokrát od opravdových komplimentů daleko. Když člověk dostane kompliment, jak krásně hraje na hudební nástroje či jak má krásně upravené vlasy, jedná se o něco opravdu pozitivního a něco, co říká "chtěl bych být jako ty" anebo "to, co děláš, se mi opravdu líbí". "Inspirační p*rno" ale mnohdy vychází z ne tak pozitivních věcí (ableismus, lítost, neznalost - a tak dále) a jak Stella Young popisuje, tak mnohdy v podstatě naznačuje "jsem opravdu rád, že nejsem ty" a "zlepšil/a jsi mi den svou existencí, protože teď nemám pocit, že bych měl/a těžký život".
- Často propaguje nepravdy - jako například "jediným postižením v životě je špatný/negativní přístup". Jak Stella Young vysvětluje ve svém TEDx Talku, tak to, že se budete usmívat od ucha k uchu, nevytvoří ze schodů rampu pro vozík. Když se budeme usmívat na televizi, tak se zázračně neobjeví skryté titulky pro sluchově postižené. A i když budete stát v knihkupectví a vyzařovat dobrou náladu do všech směrů, tak to nepřemění text v knížkách na Braillovo písmo. A přitom to je to, co lidé s postižením potřebují - mít stejný přístup k věcem - tak jako všichni ostatní.
----------------------------------------------------------------------------------
