Život s postižením a pozitivita

I pro "běžného" člověka většinou není realistické být neustále pozitivně naladěný - natož pro někoho, kdo žije s chronickým onemocněním a/nebo postižením. A ač život s chronickým onemocněním a/nebo postižením nutně nemusí být tragédií doprovázenou smutnou hudbou, pláčem a absencí jakýchkoliv momentů štěstí (což lidé bohužel kvůli současné reprezentaci v médiích nevidí), tak mnoho z nás ví, že to není vždy procházka růžovým sadem. Naše diagnózy mohou zasahovat do všech oblastí našeho života, mohou nám kazit plány, mohou nám působit psychickou nepohodu - a mnoho dalšího.

I přes to jsme ale všichni mnohdy pod tlakem, abychom byli pozitivně naladění - "pozitivní myšlení" a podobné termíny se na nás valí téměř odevšud, ať už se jedná o příspěvky na sociálních sítích, svépomocné (a jiné) knížky či skrze různé terapeuty, kouče a alternativní směry. A dost možná nám také nepomáhá to, že lidé většinou publikují na internet jen své nejlepší momenty (třeba navíc v kombinaci s citátem stylu "být šťastný je rozhodnutí", "vše je pouze o úhlu pohledu" či třeba "život je takový, jaký si ho sami uděláme").

A bohužel ne všechna pozitivita je opravdová, zdravá pozitivita. Stalo se vám někdy, že vám druhý člověk na vaše problémy odpověděl, že máte jednoduše zůstat pozitivní, že se na dané situaci máte snažit za každou cenu nalézt něco dobrého, že se vše děje z nějakého důvodu či že se ději horší věci? Pokud ano, tak vás možná bude zajímat termín "toxická pozitivita".

Toxická pozitivita je vlastně takové předstírání opravdové pozitivity, falešná pozitivita - a jedná se o vyhýbání se realitě - že ne vše v životě je pozitivní, i když by si to mnozí z nás přáli. Je to tendence minimalizovat, shazovat a zpochybňovat negativní zkušenosti. Je to přehnaná a neefektivní generalizace šťastného, optimistického stavu skrze všechny situace. Opravdová pozitivita je dobrá a důležitá, ale když je použita k umlčení a překrytí našich opravdových zkušeností a pocitů, tak se stává toxickou.

A proč se jí říká právě "toxická"? Zjednodušeně proto, že většinou nepomáhá, ale naopak ubližuje. Vede například k tomu, že se lidé stydí a cítí provinile v momentě, kdy cítí negativní emoce, že mají pocit, že nejsou dostatečně dobří a že asi dělají něco špatně, když nejsou neustále pozitivní, že lidé potlačují a skrývají své negativní emoce (což může být více bolestivé, než kdyby se z nich mohli například otevřeně vypovídat) - a tak dále.

"Kult" toxické pozitivity bohužel vede některé osoby také k tomu, že ze svého života postupně vyřazují blízké, kteří nezvládají žít dle motta "good vibes only" (aneb "pouze dobrá nálada"). A to i přes to, že pro málokoho je realistické procházet životem tak, aby vše bylo jen "good vibes only".

V současné době je občas toxická pozitivita také využívána k tomu, aby se někteří lidé vyhnuli opravdové pomoci svým blízkým (například vyslechnout dotyčného). Nicméně toxická pozitivita může mnohdy pramenit i z nedostatečného pochopení a problémů s vyjádřením empatie. Ale je důležité zdůraznit, že ač jsou mnohé toxicky pozitivní komentáře vyřčeny s dobrým úmyslem a snahou pomoci, tak to neznamená, že by najednou nebyly škodlivé.

A mimochodem, to, že někdo zní "negativně", z nej nutně nedělá negativního člověka. Dělá to z něj třeba právě člověka, co si prošel něčím negativním. A lidé jsou moc komplexní na to, abychom je černo-bíle "třídili" na "pozitivní" a "negativní". Lidé jsou živé bytosti, ne výsledky specifického testu či vyšetření.

(Někteří lidé považují toxickou pozitivitu za určitých podmínek za jeden z typů "gaslightingu". Obecná definice gaslightingu je, že se jedná o takovou formu manipulace, kdy jeden člověk svým způsobem získá kontrolu nad druhým člověkem tím, že se k němu chová takovým způsobem, aby to vedlo k sebe-zpochybňování a zmatenosti. Toxická pozitivita totiž může vést k tomu, že člověk začne zpochybňovat, co se opravdu stalo, co si myslí a co cítí.)

Není v pořádku cítit se provinile za to, že máme i jiné emoce než ty pozitivní. Není v pořádku minimalizovat a shazovat negativní emoce druhých lidí. Není v pořádku chovat se k ostatním tak, aby žili v pocitu, že je sociálně přijatelné projevovat pouze optimismus a radost. Není v pořádku tlačit ostatní k tomu, aby na všem hledali něco pozitivního a aby v sobě potlačovali cokoliv negativního.

Je naprosto normální a lidské se necítit vždy dobře. Je normální mít chvíle, kdy se cítíme smutně a vyčerpaně. Je normální někdy truchlit nad tím, jak nám naše diagnózy změnily život. Je normální si někdy nad tím vším pobrečet. Je normální mít chvíle, kdy bychom to nejradši vzdali. Je normální mít chvíle, kdy jsme frustrovaní a naštvaní kvůli tomu, čím si někdy musíme procházet. A především je to normální v momentě, když člověk zažívá zhoršení symptomů, když hledá svou diagnózu či když se snaží přijmout svou novou diagnózu. Je to mnohdy kolotoč či horská dráha emocí, o čemž se ale bohužel moc nemluví.

A i pro osoby, které se svým postižením žijí dlouhé roky, je normální mít smíšené emoce. Může se stát, že ten samý člověk s postižením, kterého sledujete na sociálních sítích a který přidal dlouhý příspěvek o veselém dekorování pomůcek a o sebelásce, vyjádření vděčnosti za úžasnou komunitu a krátký vlog z výletu, který srší pozitivitou... si třeba jiný den pobrečí nad přemýšlením, čeho všeho by s lehkostí mohl dosáhnout, kdyby neměl žádné postižení. Není to nijak zvláštní - život s diagnózou nám přináší mnoho různých zkušeností, které vedou ke komplikovaným emocím, smíšeným emocím.

Nic není jen černé nebo jen bílé. Někdy černá a bílá existují vedle sebe, spolu, střídají se, prolínají se... jako je tomu u zeber, našich maskotů.

Co tedy můžeme udělat? Naučit se toxickou pozitivitu rozpoznávat a snažit se jí zbavit, ať už pro naše vlastní dobro, tak pro dobro našeho okolí. Oceňovat opravdovou pozitivitu, ale nezacházet až do té toxické. Chápat, že je normální nebýt vždy pozitivní, ať už se jedná o nás samotné anebo o druhé. Vyměnit toxicky pozitivní reakce na problémy druhých (jako "prostě buď pozitivní!", "nezapomeň si s sebou konečně přinést dobrou náladu!", "radost je volbou" a "vše se děje z nějakého důvodu") za citlivější reakce, jako například "rozumím, že jsi v těžké situaci, jsem tu pro tebe a klidně se mi můžeš svěřit" anebo třeba "můžu ti nějak pomoci?". Naučit se nerozdělovat emoce na "správné" a "nesprávné", nepotlačovat za každou cenu své negativní emoce, naslouchat ostatním a ukázat jim podporu, že tu pro ně jste.