.png)
O tom, že fyzické a duševní zdraví jsou spíše spojené nádoby než dvě naprosto nesouvisející záležitosti, se mluví už delší dobu. Bohužel se však většinou mluví pouze o jednom směru tohoto spojení - a to, že psychická nepohoda může mít vliv na naše fyzické zdraví. Že pokud jsme v duševní nepohodě a stresu, tak můžeme zažívat fyzické symptomy, že některá onemocnění se mohou spustit či zhoršit se stresem... Anebo třeba že pokud se o sebe dostatečně nestaráme kvůli psychickým problémům, tak naše fyzické zdraví trpí. Vše z výše zmiňovaného je samozřejmě možné - ale v některých případech je toto spojení zneužíváno ke zlehčování a znevažování potíží pacientů, kteří opravdu mají fyzické problémy (ať už k tomu mají navíc nějaké psychické obtíže anebo nikoliv). A především - je potřeba také zmínit druhou stranu mince: to, když má fyzické onemocnění vliv na duševní zdraví.
Zní to sice logicky, že pokud se s vaším tělem něco děje, tak se nebudete cítit nejlépe. Bohužel se o tom ale tolik nemluví, takže lidé netuší, jakou psychickou zátěží může být žití s chronickým onemocněním - nebo vzácným onemocněním, se kterými je život mnohdy ještě těžší z důvodu nedostatku specialistů, nedostatku odpovědí, výzkumů a léčby a nedostatku podpory ze strany státu a veřejných institucí (na což se váže nedostatek pochopení a neschopnost pocítit a vyjádřit empatii ze strany druhých lidí, kteří si ničím podobným nikdy neprošli a ani nemají tušení, čím vším pacienti prochází anebo tomu v krajním případě ani věřit nechtějí).
Bylo zde mnoho studií, které ukazují, že pacienti s chronickými onemocněními (především onemocněními, které způsobují silnou chronickou bolest) mají větší pravděpodobnost rozvoje deprese. Také mají údajně zvýšený risk rozvoje úzkostných poruch - například PTSD (posttraumatická stresová porucha). Existuje dokonce termín "medical trauma" či "medical PTSD", které je mnohdy zařazováno jako typ PTSD, který vzniká například samotným onemocněním, nevysvětlitelnými symptomy, vyšetřeními, hospitalizacemi, invazivními procedurami či nesprávným postupem lékařů jako je pochybení a zanedbání péče (více informací najdete například na PsychCentral a verywellmind). Také existuje psychóza vyvolaná bolestí (v angličtině termín "pain induced psychosis").
I přes to, že existují důkazy, že fyzické zdraví může mít obrovský vliv na zdraví psychické, se někteří pacienti nachází v začarovaném kruhu, kdy mají fyzické obtíže, které mají následně vliv na jejich duševní pohodu, avšak jejich lékaři neberou jejich vysvětlení vážně a stojí si za tím, že naopak ty psychické potíže mohou za fyzické symptomy dotyčné/ho, což vede k dalšímu zhoršování stavu pacienta, který pravděpodobně při dalším setkání s lékařem bude více vystresován, že se situace bude opakovat - a to vede k tomu, že se situace opakuje, protože lékař potíže může s ještě větší lehkostí svést na viditelný stres pacienta. Tato psychologizace potíží je zmíněná například zde.
Žít s chronickým onemocněním může být traumatizující v několika ohledech.
Prvním je nemoc samotná, kdy se pacient většinou musí adaptovat na určité změny - například změna koníčků a trávení volného času obecně (některé aktivity mohou být nevhodné anebo je dotyčný nezvládá kvůli symptomům jako je třeba bolest), změny v pracovním/studijním životě (jako třeba potřeba změnit práci/studium, potřeba pracovat/studovat méně, neschopnost pracovat/studovat), změny ve stravovacích návycích (spousta pacientů musí držet různé diety kvůli alergiím, autoimunitním a genetickým onemocněním), změny v tělesných funkcích (používání pomůcek pro mobilitu, ortéz, inkontinenčních vložek a podobně). A bolest sama o sobě může být traumatizující - obzvláště pokud je silná, dlouhodobá, neutišitelná anebo nevysvětlitelná. Pokud onemocnění zahrnuje i viditelné příznaky (např. kožní problémy), je možné, že takový člověk může bojovat s nízkým sebevědomím.
Spousta těchto změn také rozjede kolotoč dalších změn, protože se problémy nabalují na sebe. Někdo si třeba prochází tím, že se musí přestěhovat zpátky k rodičům anebo se musí odstěhovat do bezbariérového bytu, někdo si prochází rozvodem z důvodu, že partner/ka neunesl/a zdravotní potíže a omezení, se kterými se jejich manžel/ka potýká, někdo si prochází ztrátou blízkých přátel, kteří se k dotyčné/mu znenadání otočili zády a podobně. Ne každý člověk s postižením má to štěstí, že má podporující rodinu a přátele - která je bohužel pro mnohé naprosto klíčová, ať už se to týká materiální podpory (finanční pomoc v případě, že důchod nestačí na pokrytí základních záležitostí anebo pacient nedostane invalidní důchod), fyzické podpory (pomoc s úklidem, nakupováním, vařením, nošením těžkých věcí, hygienou) či psychické podpory (možnost si popovídat, svěřit se, sdílet svoje pocity).
Pacienti mohou mít také zúzkostňující myšlenky jako například "Co když nepoznám, kdyby se dělo něco nového/závažného, když mám každý den bolesti, které se ze všech sil snažím ignorovat? Co když něco zanedbám?" anebo "Co když se můj stav zhorší tak, že nebudu moci (vložte aktivitu) už vůbec?". Takové myšlenky jsou v situaci člověka žijícího s postižením/onemocněním naprosto pochopitelné.
Dalším aspektem je již zmiňované medical trauma. Pacient může být traumatizován nepěknými setkáními s lékaři (mírně řečeno), nedostatkem pomoci či přidělením nesprávné pomoci (např. pokud pacientovi byla udělena nesprávná diagnóza, pro kterou byl následně "léčen"), složitými a bolestivými vyšetřeními, operacemi a dalšími zákroky, dlouhými či stresujícími hospitalizacemi a podobně. Bohužel medical trauma nedostává tolik pozornosti, kolik by si zasloužilo (stejně jako například téma možných nežádoucích účinků psychoterapie), protože se na nemocnice a ordinace striktně nahlíží jako na místa, kde se pouze problémy řeší a ne vytvářejí (což bohužel není tak úplně pravda ve všech případech) a připuštění si medical traumatu jako problému by vedlo k tomu, že by mnoho lékařů muselo přijmout, že některé psychické potíže vznikají třeba například v důsledku pochybení lékařů, čímž by se muselo přijmout a uznat, že tato pochybení bohužel vznikají a nejsou tak extrémně vzácná.
A v neposlední řadě je potřeba zmínit také stres a trauma spojené se získáním pomoci, mnohdy se totiž pacienti nemají kam obrátit anebo nezískají pomoc, kterou potřebují. Například přidělení invalidního důchodu a karty OZP silně závisí na diagnóze dotyčného - pokud je diagnózou vzácné onemocnění, které takzvaně "není v tabulkách", je možné, že takový pacient nedostane žádnou pomoc (pokud nemá to "štěstí", že má ještě jinou, více známou a pochopenou diagnózu, díky které může tyto formy pomoci získat). Tyto procesy získání pomoci jsou navíc velmi zdlouhavé - může trvat měsíce anebo v některých případech dokonce roky, než se pacientovi dostane přiznání pomoci - a i tak může trvat několik dalších měsíců, než dotyčné/mu začne invalidní důchod chodit. V takovém případě mohou mít pacienti, kteří nejsou práceschopní, obavy o to, aby si udrželi střechu nad hlavou či aby jejich děti dostali vše, co potřebují. Vzhledem k nízké výši důchodů může tento stres a úzkost při dnešních cenách přetrvávat i po přiznání invalidního důchodu. Mnoho pacientů také žije ve strachu z přezkumů, že ze dne na den přijdou o pomoc i přes to, že na tom nejsou ani o chlup lépe. Nemluvě o tom, že lidé s postižením či chronickým onemocněním mají mnohem vyšší výdaje než běžný zdravý člověk (např. doplatky za léky, léky, které nejsou hrazené pojišťovnou, pomůcky, které nejsou hrazené pojišťovnou, fyzioterapie, psychoterapie, asistenční pes, úprava domácnosti na bezbariérovou, speciální potraviny, pečovatel/ka a další).
Potíž je také se získáním informací a emoční/psychické podpory - mnoho informací není přeložených do češtiny (takže pacienti, kteří nemluví více jazyky, jsou znevýhodněni) a pro hodně vzácných onemocnění ještě ani neexistují spolky a komunity těchto pacientů jsou v České republice malé anebo neexistující. Velká část psychoterapeutů není seznámena s problematikou chronických a vzácných onemocnění. Nedostatek odpovědí na otázky, nejistota a nedostatek psychické podpory v těžkých chvílích může vyústit v různé psychické obtíže.
Kombinace všech výše jmenovaných - a dalších - faktorů může vést k úzkostem, depresím, dlouhodobému stresu, syndromu vyhoření, pocitům méněcennosti, nízkému sebevědomí, pocitům osamělosti a izolace a dalším potížím.
Život s chronickým onemocněním je těžký. Existuje více než dost důkazů, že fyzické potíže mohou mít negativní vliv na duševní zdraví. Je tedy důležité, aby lékaři brali v potaz, že spojení fyzického a psychického zdraví jde oběma směry a aby se nestávalo, že fyzické problémy pacientů budou zlehčovány či úplně shazovány, pokud má takový pacient fyzické i psychické obtíže zároveň.
